Den šestý

Téměř celou noc jsem se snažila usnout. Bylo vedro k zalknutí. V hluboké noci jsem vylezla na balkon a uviděla, že je 24°C. Nevalná motivace k usnutí. A pak, jakoby se noc už nemohla na tu horu smutku dívat, začla bouřka a pršení. Déšť ustal a já byla stále vzhůru.

Do práce se jelo relativně dobře. Velké horko pominulo, bylo už jen chladnější dusno a začalo pršet. Kudrnatý mladík si v autobuse šeptal s nepřítomným pohledem nějaká zaklínadla na zkoušku, na kterou dnes ráno šel. Sešit otevřený. Ještě zopakovat poslední vědomosti.

Docházím do budovy, otevírám okno v kanceláři a až později si všimnu, že napršelo dovnitř. Přijde se ukázat viník smutku, vypadá jako zmoklá slepice.

Po téměř celodenním zápasu s klávesnicí, myší a trackpadem se počítač umoudřil a dovolil mi zapojit cizí USB klávesnici a myš a nechal je fungovat, abych se mohla konečně dát do práce (a taky si ji později odnést domů).

Na závěr pracovního dne si dají dva pánové při odchodu z práce silný bro hug. Směji se drobně, nepatrně, maličko, a nebo i trochu víc.

No a teď je opět večer. Zase hřmí. Hraje mi z YouTube Bolero - Live On Stage - Adam Ben Ezra. Evokuje horké orientální večery. Smutek by se dal krájet. Chci jít zítra na koncert, ale taky se mi ukrutně nechce. Ještě by se mi to mohlo zalíbit - koncert, lidi, léto a hudba.

Adam Ben Ezra