Víkend šestý

Končí se víkend a lebedí si tu vedle mne otevřená učebnice němčiny. Tak snad se spolu skamarádíme. Pouštím si k ní hudbu, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Na YouTube mě zaujal kanál Czech Vibes Sound. Pohodové a závislost vzbuzující beats a k tomu jako bonus krásné fotografie přírody. Snad se vám budou líbit.




Zkusím se trochu kouknout před spaním na práci. Hlavně, že jsem si ji donesla celou (a váhově těžkou) domů. To je na facku.

Koukám, že by mi na víkendové blogposty stačil i Twitter. (Bacha, humor.)

Dny 30-34

Cestu do práce nyní nepodnikám sama. Potkávám vždy známé a procvičuju small talk (společenskou konverzaci). Budu muset něco vymyslet, protože už zvládám akorát hm, jo, ano, no to je pravda a povídání o počasí. To nezklame snad nikdy.

Tak a teď vám povím pohádku. Bude o Karkulce a taky o vlčici. Existuje taková série různě tematicky zaměřených akcí. Když jsem ještě byla polovinou páru, říkal mi o nich můj tehdejší drahý nejdražší. Zval mě, že bych se jich mohla účastnit. Vzhledem k povaze předchozí práce a velikosti únavy po osmi hodinách intenzivního přemýšlení a řešení zapeklitých problémů, jsem večer měla jedinou tužbu: nevidět už hlavně žádný další lidi a jít rozumně brzo spát, aby se dalo vstát včas do práce. Po změně zaměstnání jsem se chystala na změnu dosavadního životního stylu a na větší socializaci. Kdo si přečetl úvodní kapitoly pochopí, že se to trochu zvrtlo. Teď po asi měsíci a půl už nějak nemohu vydržet svou nedobrovolnou domácí izolaci a tak jsem se i přes totální vyčerpání tento týden večer zvedla a přenesla svůj zadek do jednoho podniku. Netušila jsem, jak poznám, že ona společnost jsou oni - tedy v případě, že by tam nebyl on. Po vstupu do malého prostoru nešli přehlédnout. Fast forward o tři vteřiny. Poprvý vidím svou náhradu. První dojem prý dělá hodně. No, rudá vlčice zmerčila Karkulku, vztekla se, naštvaně rozhodila rukou ve vzduchu a směrem do čela stolu prohodila něco ve smyslu "já jsem to říkala". Večer jsem pak prožila seznamováním se s novýma lidma.

Tak co, byla Karkulka statečná? Já myslím, že byla.

Ještě statečnější však byla, protože šla další den do práce pro probdělé noci. Ten pocit, kdy člověk usíná pomalu i při chůzi nemusím.

Cestou do práce mi v MHD vždy zvedají náladu známé zváře. V pátek jsem si ale všimla někoho, kdo vypadal, jako kdybychom se už někdy znali. Nemohla jsem se ale rozmyslet, zda se známe nebo ne. Tak jsem celou dobu hloupě koukala, až se naše oči trapně setkávaly. Do dnes jsem záhadu nevyřešila, protože mě navíc zmátlo, že vystoupil na stejné zastávce a šel téměř k nám do práce.

Na páteční večer jsem si raději naordinovala relax. Promluva s kamarádkou byla jako balzám na duši. Docela jsem se i nasmály. Až na moment, kdy mi na klíně nečekaně přistálo trochu nespokojené dítě. Kouknlo na mě, zamračilo se, pak to bylo chvilku fajn. Pak tahání za vlasy (vysvobodila jsem se rychle, ha) a pak ... pamatujete si na film Vymítač ďábla? K tomu mám jen postřeh - flexibilita dětského těla je někdy překvapující. A tak se to stalo, že šel malý andílek zpátky k mamince. Aspoň, že si na pár minut mohla odpočinout a teta si vyzkoušela hlídání.

Zlatá rybko, splň mi, prosím, přání. Přeji si, aby znal google odpověď na každou otázku, kterou mu položím. (Teda, to je zase blbost. Kdybych měla skutečně garantovaná nějaká přání od zlaté rybky, tak si vyberu něco úplně jiného!)

Pátý víkend

Relaxace, pěkné počasí, nuda v Brně. Tedy ne v Brně, ale v mém městě. Vlastně ani ne v mém městě, ale v mém světě.

Pokračuju ve čtení "dospělácké" literatury Bela a Sebastián. Opět potoky slz. Zastavte to už někdo! Prokousla jsem se úspěšně do půlky knihy, katastrofa zažehnána, pes zachráněn. (Počkat, to jsem asi prozradila něco, co se prozrazovat nesmí.) Taky trochu svištím nový cizí jazyk. Takovou malou rozcvičku nových slovíček jsem si dala. Výslovnost mě vždy dostane, pač ji od pátku zapomínám. Domácí úkol nechávám na později. Do pátku času dost. Mám napsat něco o sobě. Bohužel jsme se učili akorát slovíčka, která člověka odhalí až na kost.

Děsím se trochu pondělí. Ani nevím proč, když je to v práci docela fajn a hlavně klidné. Asi mě děsí ten extra čas, který musím věnovat na dojíždění. Jako nic hroznýho, ale když to dá i hoďku či víc navíc. (To je češtin, víc navíc.)

Dny 25-29

Další letní pracovní týden je za námi. (Asi se mnou spousta lidí nebude souhlasit, že šlo o letní týden s příjemnými teplotami.) Konečně jsme si nemuseli v práci zapínat klimatizaci a vydrželi jsme s pootevřeným oknem nebo otevřenými dveřmi na chodbu. Bylo to zřejmě jen díky tomu, že kolega milující klimatizaci více než své horní cesty dýchací byl zrovna na dovolené. Z celého srdce bych mu přála prodloužení pobytu, ať už byl kde byl. Jsem totiž milý a přející tvor! Přející zvláště sobě a dalšímu nepříteli klimatizace z naší kanceláře, aby nebyl nemocen, nekýchal a mohl se pln síly soustředit na svou důležitou práci. Jak to tu teď píšu, začínám uvažovat, jestli nepreferuje home office právě kvůli klimatizaci.

Tento týden přinesl jednu ne zcela pozitivní informaci. I kuchařky v našem stravovacím zařízení by měly rády dovolenou. Proto bude naše téměř každodenní předpolední útočiště na pár týdnů zavřeno. Strávníci se budou muset naučit vařit (nebo přežít o rohlíku s paštikou). Tato zpráva je nemilá hlavně proto, že budou naše mini kuchyňky přeplněny k prasknutí a nastane nutnost socializace nebo odsunutí obědu na dobu, kdy se kuchyň uvolní.

Můj smělý plán uspořádat pro narozeninovou oslavu jako překvapení se mírně boří. Už víme, od kdy ji můžeme uspořádat, ale den stále ještě nemůžeme vymyslet, protože hlavní aktér je strašně zaměstnán. Ještě mi chybí vyjádření jednoho člověka, který se nabídl, že s oslavencem nenápadně probere jeho plány, aby se tedy zjistilo, kdy má čas. Uvidíme, jestli to do příštího týdne zvládneme zjistit, protože den D se neúprosně blíží.

Oslavenec teď prožívá trochu stresující období. Snažila jsem se trochu zařadit do konverzace na téma kariéra, že tráva na druhé straně někdy opravdu zelenější nebývá, ale nejsem si jistá, zda tento můj názor bere v potaz. Ona druhá strana je strana společností, kde se člověk musí snažit vytvářet produkt. První strana se zase příliš zabývá vykazováním výsledků publikováním. Uveřejnění těchto výsledků (jsou-li pro nakladatele zajímavé) se draze platí. Třeba i částkou v řádu pár tisíc Eur. Z tohoto plyne pouze jedna take home message. Až budete chtít zbohatnout, založte si nakladatelství.

Na závěr týdne nesmím zapomenout na výuku cizího jazyka. Na tu se těším celý týden. Ták, a teď to přijde. Dne 12.8.2016 jsem se rozhodla začít s challenge. Nejde o "polej se vodou" ani "nacpi si do úst co nejvíč marshmallows", nýbrž o "nauč se jazyk, kterým mluví pouze cca 6 milionů lidí, za 3 měsíce". Nevěřím, že to jde, ale zakousnu se do toho a uvidíme, jestli se dá za 3 měsíce zvládnout základní gramatika a nějaký ten pokec o základních tématech. Držte mi palce!

Čtvrtý víkend

Při psaní názvu k tomuto článku se mi ani nechce věřit, že to jsou již čtyři týdny. To je celkem měsíc, kdy se člověk cítí, jako by byl o něco ochuzen. Jako kdyby mu někdo něco vzal. Jen tak čekat, pozorovat čas plynout. Moc si neužívat a nikam nechodit. Ztracený měsíc. Přeji si, aby se konečně vyčasilo a abych mohla vyrazit ven, mezi lidi, ale obávám se, že to ještě chvíli bude trvat.

Tento víkend jsem musela opět odpočívat. Tělu to prospělo. Pořádně jsem se najedla, zesílila. Sousedka nám už pomilionté donesla něco na zub. Zase jsem na to smutně koukala a celý dva dny opakovala, jak chci něco pořádnýho, dort, zákusek a kdo ví co. Chtít můžu, ale nechci vidět, co by po snězení čehokoli mastného následovalo. Zpět k zákusku. Paní si s tím musela dát hodně práce. Mělo to nějakou podkladovou vrstvu z těsta, na kterou byla namazána tenká vrstva marmelády. Na marmeládě ležela snad dvoucentimetrová vrstva šlehačky. Na té byly rozloženy pruhy jednak bílkového a taky piškotového těsta. Prostě jak od cukrářky.

Kromě přemýšlení o jídle jsem si konečně udělala čas na čtení. Sice jsem v poslední době přečetla komiksovou knihu, ale tomu se moc čtení říkat nedá. Tak jsem se v sobotu začetla do dětské literatury. Přesněji do knihy Bela a Sebastián. Nikdy jsem neviděla ani film, seriál ani anime verzi. Na to, že jsem nevědomky zvolila verzi ve slovenštině, se příběh četl lehce. Jediné, co mě překvapilo, bylo o jak smutný příběh jde. Předtím jsem o knize pouze věděla klíčová slova: pes, chlapec, hory. Čtení mě navnadilo na prohlídku internetové psí encyklopedie. Jak jinak. Co by tak člověk mohl ode mě asi čekat. Snad jen prohlídku youtube videí štěňat nebo velkých huňáčů. Ano, i na to došlo.

Poslední aktivitou tohoto víkendu bylo opakování z páteční výuky jazyka. V pátek mi ta hodina velmi rychle utekla a říkala jsem si, že jsme toho ani moc neprobraly. V neděli jsem své tvrzení vzala zpět, protože jsem si za odpoledne přepisování pravidel výslovnosti vůbec nepřišla jistá v kramflecích. Ještě mám pár dní na procvičování. Zajímalo by mě, co dělají o víkendu ostatní. Tak nějak je mi jasné, že opakování si "já jsem, ty jsi, ..." ani brečení u dětské knihy to nebude.

Dny 20-24

Zasedla bych k počítači už začátkem týdne, ale nebylo by moc co psát. První dva dny v týdnu to byla taková úřední nuda, dalo by se říci. Z práce hned po pracovní době domů, ani o minutu dýl. Jediné povyražení byly společné obědy. V úterý jsme k jídlu zasedali už tři. Dokonce venku pod slunečníkem, díky kterému bylo při jídle příjemně (jinak bychom se usmažili po pár minutách). Akorát je teď nějaké vosí období nebo co. Odhánět ta hejna (nejvíc asi 4 vosy) bylo fakt moc. Takovýho strachu. Po obědě vždy čaj/kafe, co každý rád. Takové obědové pauzy jsem v minulém zaměstnání nemívala. Jsem ráda, že se mi nyní alespoň do obědu stres nemíchá, protože jíst se má v klidu. Nehltat, užívat si času, který během dne máme pro setkávání se s druhými.

V půli týdne začínalo v práci opět přituhovat. Čtvrtek byl klasicky nestíhání. Zůstala jsem dýl a nesla si práci s sebou domů. V pátek jsem aktivně posílala e-mail s vypracovaným úkolem už o půl sedmé ráno. Ano, to je doba, kdy ještě někteří chrupkaj v postýlce. Ranní ptáče dál doskáče. Za raní rosy dobře se kosí. Už neznám nic dalšího, co by se dalo říkat, aby se v člověku probudil pocit viny, že ještě nezačal ráno pracovat.

Ráda bych večer začla chodit dřív spát. Tento týden se mi to podařilo asi jen 2x. Byla jsem fakt hodně unavená, že to ani jinak nešlo. Sledovala jsem hodně vtipná videa před usnutím, až mě ze smíchu bolelo břicho. Příjemné uvolnění.

Jako nejlepší den pracovního týdne by se dal jmenovat asi pátek. Práce šla od ruky. Naštěstí byly už jen dodělávky. Dokonce přišla i pochvala, kterou jsem vážně nečekala. Akorát tu mám jednu nepříjemnou záhadu s registrací do extra stupidního systému, ale snad ji vyřešíme příští týden. Že prej už uživatel existuje. Houby! Během oběda jsme se civilizovaně bavili s mým nejmilejším. Tedy další pěkný zážitek. Po práci jsem si doma chvíli dáchla a pak nadešla první lekce cizího jazyka. Tak dlouho jsem už do žádné jazykové výuky nechodila. Nějaké skryté zásoby energie mi zařídily, že jsem se cítila snad nejlépe za celý týden. Dobře jsem se soustředila a něco mi i šlo. Těším se na opakování nově naučených věcí, na domácí úkol a určitě na další lekci. Doufám, že si zvládnu pohladit i domácí zvíře, které nad výukou mělo dohled! (Kecám. Zaspalo většinu, ale třeba už to všechno zná.)

Taky teď hodně přemýšlím nad pečením dortu a jiného sladkého pečiva. Ráda bych vyzkoušela zase do sladkého zakomponovat nějakou zeleninu. Třeba příští týden. O víkendu raději odpočinek. No a to mi připomíná, že porušuji předsevzetí o časném usínání. Tak dobrou s kobrou. Chichichi. (To se to směje, když nebydlíte v teplých krajích a sousedi snad nechovají žádné hadice. Snad se o nich nemýlím.)